Dítě chce poznat a ovládnout svět kolem sebe, naučit se v něm pohybovat, zacházet s předměty, které v něm existují, dělat s nimi činnosti, ke kterým jsou určené a které vidí u dospělých. Touží řídit auto, ovládat stroje, stavět domy, vařit nebo starat se o skutečné miminko. Zpravidla to není možné doopravdy, ale vždy je to možné „jako doopravdy“. Skutečné předměty nahradí jejich symboly, které dítě zvládnout může. Takovými symboly jsou dřevěné hračky. Náhradou za skutečný předmět se od určité doby vývoje dítěte může stát cokoli. Hračkou je tedy předmět používaný ke hře, který může být záměrně vyrobený pro tento účel, popř. se jím může stát skutečný předmět z přírodního či společenského okolí dítěte. Umožňuje uspokojit touhu dítěte po určité činnosti, zaměstnává je a vyvolává u něj radostnou náladu a pohodu. Pomáhá dítěti poznávat svět. Dá se říci, že většina hraček a her nějak modeluje skutečnost. Loutky představují lidi, stejně tak autíčka a mašinky plní v modelové situaci hry funkci opravdových dopravních prostředků. I dřevěné stavebnice jsou v menším měřítku stavební prvky budov a jiných objektů ze světa kolem. Tomu předchází to docela základní – stálé poznávání, že části skutečného světa mají různé rozměry a tvary, že jsou nějak barevné, nějak seskupené, někde stojí, leží, - 15 - visí, nebo se z místa na místo pohybují, vydávají různé zvuky, jsou studené nebo horké, sladké nebo jiné chuti, že jsou všelijak i cítit atd. Někdy se na hračce tohle všechno dá poznávat ještě mnohem lépe, protože bývá velmi často přímo k tomu účelu konstruována jako výrazné schéma, jako typický reprezentant skutečnosti – v zjednodušených tvarech, v sytých barvách, ve zdůrazněné mechanické funkci. Dítěti pomáhá to, že s hračkou v ruce se může ke svému poznání znovu vracet; může své postupy různě kombinovat, přímo experimentovat, což ve skutečných podmínkách není vždycky možné. Tato příležitost k poznávací aktivitě je přímo principiálně důležitá pro rozvoj schopností a pro vytváření dlouhé řady důležitých dovedností a dalších psychických vlastností. Dítě by mělo mít hračky v takovém poskytovaném množství, jak to odpovídá jeho vývojové úrovni. Jen tak mohou účinně podněcovat zvídavost a aktivitu, poskytovat příležitosti k využívání a k dalšímu rozvíjení schopností a dovedností i k vytváření správného stupně sebedůvěry. Malá stimulační náročnost a omezený počet hraček je stejně nežádoucí jako přehnaně vysoká náročnost a nepřiměřené množství hraček. Správná míra není vždycky a za každých okolností někde uprostřed. Její stanovení vyžaduje citlivé sledování projevů zájmu dítěte o hračku, jeho způsobu využívání různých hraček při hře, sledování jeho reakcí na vlastní úspěchy a neúspěchy. Dětem, co mají doma velké množství hraček, může v mateřské škole mnoho hraček chybět. Naopak dítě, které má doma menší počet hraček, je zde zcela spokojeno a nasyceno. Nesmíme zapomínat, že ve třídě máme děti různého věku. Dítě v každém období má jiné potřeby a nároky na hračku. Na hru dítěte má samozřejmě vliv druh dostupných hraček. Pokud jsou už specifické - konkrétní, nemá možnost tyto hračky využít jinak a stávají se tak nedostačujícími. Nemohou tak dobře posloužit i při jiných hrách; např. auto zůstane autem, ale několik dřevěných kostek může zastat hned několik funkcí – různý stavební materiál, výtah, stůl, židle, komín, dostihovou překážku, loď, část silnice nebo kolejí. Mezi hračkami by měly být určitě i logické stolní hry jako pexeso, puzzle, dřevěné do sebe zapadající předměty, aby dítě muselo i přemýšlet a získávalo tak mnoho dalších zkušeností a vlastností. Např. trpělivost, soustředěnost, samostatnost nebo zručnost. Dítě nám samo řekne výběrem hračky s čím si hraje rádo, ale určitě bychom mu měly připravit bohatou nabídku a motivovat ho k různým - 16 - činnostem, hrám, zaměstnáním a způsobům využití i jiného materiálu určeného ke hraní ve třídě. Samotná hračka ale někdy nestačí. Konečné vítězství, radost ze samostatně vytvořené „krásy“ je provázena občas tvůrčími problémy. V tu chvíli je dobře, když je nablízku dospělý, který může zasáhnout a pomoci, ale s pochopením, nenásilně, s taktem, ponechávaje iniciativu a svobodu jednání dítěti. Samo si musí kombinovat, přemýšlet, budovat a stavět si cíle. Nikdy nesmíme hru zesměšnit nebo se smát výtvorům nebo jednání dítěte. Někdy dítě potřebuje při hře odezvu svého okolí. Chce sdělit svou radost nebo se i pochlubit. Také potřebuje vyvrátit pochybnosti, že něco dělá špatně nebo že to, o co se pokouší, nikdy nedokáže. Malé dítě ukazuje své kresby, starší pak i další výtvory, realizace vlastních nápadů nebo kombinací. Musí se mu poskytnout zpětná vazba.. Na tomto uznání a na potřebných radách a doporučeních tu závisí pokračování ve vývoji. Jinak hra hračka může ztratit svůj význam. Při opakovaném nezájmu rodičů se podstatně oslabí i všechen dřívější zájem dítěte.